Peter Valušiak má za sebou desítky výprav do polárních oblastí světa. Jako první Slovák pokořil Jižní i Severní pól naší planety, a i svými dalšími výpravami se zařadil mezi nejuznávanější a nejinspirativnější polární cestovatele na světě. Jeho nejvýznamnější zkušeností byl expediční přechod z Ruska do Kanady přes Severní pól po boku ruských polárních cestovatelů Vladimíra Čukova, Ivana Kuželivského a Valerije Kochanova.

Měli jste předtím, než jste se vydali na Severní pól, nějaké zkušenosti s expedicemi anebo jinými netradičními cestovatelskými zážitky?
O polárním cestování jsem se dozvěděl maximálně z knih. Bylo to něco, o čem jsme mohli jen snít. Věnoval jsem se však horám, lezení po vysokých kopcích a cestovatelskému lezení. Za socialismu se moc nedalo chodit jinam než do Ruska, takže jsme chodili lézt tam. Ruské hory, ostatně jako celá krajina, jsou velmi krásné a dá se tam dělat spousta věcí.

Po pár letech pobytů v Rusku jsem se seznámil s jedním mužem, který v Moskvě studoval medicínu. Ten mi z ničeho nic zavolal, jestli bych s ním příští léto nechtěl jet do Země Františka Josefa. Já sem ani nevěděl, kde to je. V našich atlasech se tomu totiž říkalo Lomonosovova země. Když jsem zjistil, že je to severovýchodně od Špicberků a co je to za souostroví, tak jsem mu zavolal, že chci jet. Takto jsem se vlastně poprvé dostal do polární oblasti. Byly to takové „zelenáčské“ začátky a často nechybělo moc, abychom tam zahynuli.

Postupně jsem se seznamoval s dalšími lidmi, kteří se věnovali polárnímu cestování, mimo jiných i s Čukovem, který mě postupně zaučil, a začali jsme chodit na menší expedice. S ním jsem poté absolvoval výpravu na Antarktidu a na Severní pól.

portrét Antarktída (1)
Když přežijete prvních čtrnáct dní, potom už to jde dobře.

Kolik času uplynulo od rozhodnutí jet na Severní pól do momentu, kdy jste skutečně vyrazili?
Nebylo to hned, trvalo to asi deset let. Když jsem se dostal k materiálům, co všechno museli lidé podstoupit, když šli na Severní pól, dozvěděl jsem se, že tam lidé normálně umírali. To bylo v osmdesátých letech, ta námaha byla enormní, protože v těch časech ještě nebyly takové materiály a možnosti jako dnes. Jídlo se nosilo v konzervách, takže když člověk šel na devadesátidenní expedici, měl dvě stě kilo konzerv plus další materiál. Lidé nosili šedesáti až sedmdesátikilové batohy, což není problém pár dní, ale pokud se jedná o dní devadesát? Lidé umírali únavou.

Čukov absolvoval předtím už několik výprav na pól a my jsme vlastně byla první výprava, na které nikdo nezemřel. Ti Rusové jsou všichni bývalí vojáci, jejich režim je dost přísný a ruská duše jde vždy až za hranu. Ale my už jsme šli s úplně jinými materiály, takže to bylo o něco lehčí.

Ve kterém roce se uskutečnila vaše výprava?
Bylo to roku 1988. Dva roky před námi se poprvé podařilo uskutečnit autonomní výpravu na Severní pól, zúčastnili se jí dva lidé z naší výpravy. Autonomní znamená bez doplňování zásob. Předtím byly výpravy, kterým zásoby přivezl vrtulník anebo museli někoho odtransportovat. Vždy byl nějaký servis.

Přišly i momenty, kdy jste si říkal, že to vzdáte? Jestli ano, tak jak se vám povedlo je překonat?Pochybnosti, jestli to nevzdat, se objevily hned po nastoupení do vrtulníku, který nás tam vezl. Byl jsem na výpravě nejmladší, měl jsem před třicítkou. A měl jsem na starosti všechen materiál a proviant, veškerou výživu, takže to byla obrovská odpovědnost. Tehdy jsem si uvědomil, že ostatním možná zkazím jejich celoživotní sen, protože pro Čukova to byl vrchol jeho kariéry. Vrtulník nás vysadil a než jsem to s nimi stihl probrat, tak odletěl. A tam už potom neexistuje návrat, člověk musí dělat vše pro přežití, a celý život se změní na dodržování pravidel v tvrdých podmínkách.

Jak vlastně vypadá Jižní a Severní pól?
Severní pól je rovina, která vám sama běhá pod nohama, protože je to zamrzlé moře. Ledové kry jsou unášené větrem a mořskými proudy libovolnými směry. Krajina se takto mění před očima z hodiny na hodinu, a tak je cesta napříč Arktidou o to zajímavější.

Jižní pól je naopak ledová kupole, kde je uprostřed na vrcholu ve středu americká polární základna. Cesta na Jižní pól je přechod jakousi ledovou pouští, kde jsou místo pískových dun sněhové závěje. Nejkrásnější na celém přechodě v Antarktidě jsou přechody přes hory, které jsou výjimečné svou krásou. 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ocitl jsem se v nebezpečné situaci, kdy vám šlo o život?
Pády do vody či nechtěné pády do trhliny jsou nebezpečné, ale v porovnání s útokem ledového medvěda jsou pouze malými nehodami. Při jednom z takovýchto útoků nás od pohromy zachránil jen malý fotoaparát s bleskem. Při použití blesku z minimální vzdálenosti medvěd všeho nechal a dal nám pokoj (smích).

Měli jste před expedicí i nějakou speciální fyzickou přípravu?
Ani ne. Skoro každé ráno a večer jsem cvičil se zátěží – tahal jsem staré pneumatiky, běhal a jezdil na kole. Nikdo z nás nebyl profesionál. Já jsem měl běžnou práci, živil jsem se výškovými pracemi a v létě byly potřeba vydělat peníze, takže jsme viseli na komínech a kvůli kondičce jsme si přidali ještě natírání stožárů vysokého napětí. Jinak jsme žili běžný život. Proto je na expedici prvních pár dní velmi těžkých, než se člověk „rozchodí“, než si zvykne na tu námahu. Když přežijete prvních čtrnáct dní, potom už to jde dobře.

Jaké jste měli vztahy s ostatními účastníky výpravy?
Byli jsme různé národnosti, i Rusové byli každý z jiné oblasti, takže každý měl úplně jinou mentalitu. Ale měli jsme společný cíl. Já sem byl na mnohých expedicích a vždy jsem měl štěstí na lidi. Vždy mi přišly nové kontakty, nové vztahy a přátelství a vždy mě to posunulo dále. I když člověk buď mrzl, anebo kráčel, neměl prostor a čas hádat se. Cíl jsme měli všichni stejný, takže se nám krásně dařilo spolupracovat a každý se tomu druhému přizpůsoboval. 

Chlapi bývají tací, že si nepřiznají slabost, takže kdyby ke mně někdo přišel, že mi pomůže, že mi něco vezme ze saní, tak mu samozřejmě povím, že ne, a budu se trápit dál sám. Proto se to dělalo nezištně. Pokud jsme viděli, že někdo nemá svůj den, protože na každého z nás to občas přišlo, tak jsme mu nenápadně vybrali něco ze saní a večer jsme mu to tam vrátili. A doopravdy, za těch 118 dní jsme se tam ani jednou nepohádali, přitom jsme tam byly různé věkové kategorie, od třiceti jedna letého přes čtyřicátníky až po pětapadesátiletého člověka.

Mluvili jste spolu rusky?
Ano. Na gymnáziu jsem z ruštiny jenom procházel. Ale když jsem na našich horách provázel Rusy, tak jsem se jazyk naučil a uvědomil jsem si, že je nám vlastně blízký a není těžké se ho naučit. Rusové jsou nám podobní, nejen jazykem, ale i svou mentalitou. Kdybychom šli s lidmi ze západu s tou výstrojí, co jsme měli, tak bychom nepřešli. Ale Rusové jsou zvyklí improvizovat. Ta výprava pro mě byla vysoká škola improvizace. Byly tam tak extrémní podmínky, že se nám kevlarové saně začalyrozpadat. Mráz ve spojení s vodou má takovou sílu, že dokáže rozbít kámen. A kevlar na saních se nám trhal jako papír.

Když jste se vrátili, řekli jste si, že už toho máte plné zuby a stačilo, anebo jste naopak měli pocit, že se tam okamžitě chcete vrátit?
Expediční euforie funguje tak, že ještě jste na jedné expedici a už plánujete druhou. Takže po večerech jsme už uvažovali, co bychom mohli dělat potom. Expedice se vymýšlejí buď přímo na expedicích, anebo potom v krčmách, když se člověk uvolní a vymyslí s ostatními něco, co se potom snaží realizovat. Na této naší expedici nikdo neskončil s traumatem nebo s nepříjemným pocitem, nikdo se nezranil, žádné omrzliny ani trvalé následky, byl to krásný, trošku delší, výlet.

antarktida_109 cesta na Mt. Vinson (1)
Držím se hesla: Co nemám, to nepotřebuji.

Co vás na expedici překvapilo nejvíce? S čím jste nepočítali?
Celá expedice byla plná extrémů. I start se nám posunul kvůli mrazu. Bylo minus 64 stupňů a vrtulníky, které nás měli odvézt na místo startu, nemohli odletět. Mohou totiž létat jen do minus 50 a potom jim zamrzá hydraulika.

Druhý extrém bylo počasí. Začátkem dubna mělo být pod minus 20, ale oteplilo se na minus 10. A čím je tepleji, o to hůře se jde.  Je horší viditelnost, lámou se ledy, je napadaný čerstvý sníh, který namrzá a tahat přes něj saně je o dost těžší. Ke konci května nám hodně sněžilo, a dokonce i zapršelo. A my jsme na to nebyli oblečení, výstroj nebyla do deště. 

I kanadská strana byla samé překvapení. Normálně se tam kumulují ledovce a dá se skoro vždy přejít. Právě tato kumulace ledovců způsobuje, že tam není pásmo otevřené vody. Jenže my jsme i na té kanadské straně měli hodně otevřené vody. Občas jsme se ocitli na plavající kře v oceáně a čekali jsme až nás proud někam odnese. Byly i dny, kdy jsme si sedli do stanu a čekali jsme až nás proud někam odnese. Nebo jsme vyrobili ze stanů plachtu a z kry plachetnici. Ale člověk se smíří s tím, že proti přírodě se nedá jít. Když fouká a kry se tlačí opačně, je třeba počkat až se to zlepší. Tam neexistuje žádné „zítra musím být tam.“ Příroda sama rozhodne, kdy tam člověk bude.

Existuje i nějaká pohodlnější forma expedice na Severní pól než ta vaše?
Ano, komerčnější. Rusové každý rok začátkem dubna vytipují kru, na ní vysadí posádku, buldozérem udělají přistávací plochu, kde přistává malé letadélko. To ze Špicberků přiveze klienty, dojde se snimi  na Severní pól, nějakých 100 až 200 kilometrů, a odtamtud výpravu zase stáhnou. Není to nějaká „masovka“, kapacita je omezená a takovouto formou expedice se na Severní pól dostane maximálně sto lidí, a i to jsem možná přehnal. Ještě existuje jeden způsob, kdy se letadlo obrací nahoru a dolů a přiváží turisty přímo na pól, ti se tam jen vyfotí a letí zpět. Ale to nemá to kouzlo. Na těch společných expedicích zažije člověk za těch přibližně šestnáct dní v kostce to, co jsme my zažili za čtyři měsíce.

Přesuňme se od dobrodružství k té pragmatičtější stránce. K penězům. Kde a jak jste sháněli prostředky na expedici?
Já jsem začínal od nuly. Když mi bylo osmnáct, dostal jsem od mámy stavební spoření, bylo to myslím 15 000 korun. Ty všechny šly do  první expedice do Země Františka Josefa. Tehdy ta expedice stála tak 20 000 až 30 000 korun. To bylo na konci socialismu.

V roce, kdy jsme dělali přechod Severním pólem, byla „mečiarovská“ expedice na Everest a  lidé z horolezecké branže, kteří nám mohli sponzorsky pomoci, dostali příkaz, aby se nesponzorovali konkurenční expedice. Takže jen Slovnaft nám tehdy přispěl, i to bylo hrazené jako odměna za materiál do reklamního spotu na nemrznoucí směs Alycol. Ty záběry se vážně natáčely na Severním pólu. 

Když jsme se vrátili, tak po nás ani pes neštěkl. Až když jsme vyhráli s Barabášovým filmem festival ve Vancouveru, začalo se tu trochu šířit něco o tom, že vůbec byla nějaká expedice. Film dostal cenu na BANFF Festivalu a díky tomu ho viděli lidé na celém světě. Díky filmu jsme se dostali do pozornosti médií a  dostal jsem možnost udělat reklamní propagaci produktů. Ale to byla asi jen desetina nákladů. Na zbylých 90 % prostředků jsem si vzal hypotéku, kterou splácím dodnes. Když jsem potřeboval získat prostředky na další expedice, řešil jsem to jednoduše navýšením hypotéky.

Kdybych měl koukat na to, co se mi vrátilo… tak nevrátilo a nikdy nevrátí. Ale takhle se na to dívat nedá.

antarktída 02
antarktída 01

Když už jste zmínil oceněný film 118 dní v zajetí ledu, jak vznikly takhle krásné záběry z expedice? Muselo to dát velkou námahu…
Nejvyšší výkon z nás podal Ivan, který to natáčel. Jednu větší kameru nosil na krku, to bylo jedna z těch výborných kamer Sony, ale vážila tak 3 - 4 kila. A druhou, menší, kompaktní měl pod paží. Jedna kamera byla jen na exteriéry a druhá jen do stanu. Kvůli teplotním rozdílům. Kdyby se orosil objektiv, tak zamrzne a už s tím nic neuděláme. On na sobě nosil čtyři měsíce šest kilo techniky navíc. Plus baterky… ty se sice dobíjely, ale kdyby je odložil, tak taky zamrznou a nemáme zdroj energie pro kamery. Pro je měl celý den na těle.
Když jsme chodili, Ivan si musel nadběhnout, když nás chtěl točit. Protože tam se nezastavuje. Když má člověk stále tempo, ještě se to dá zvládat. Ale když se tempo mění, je to obrovská námaha. A tuto námahu on podstoupil i se zátěží. Jemu by vlastně měla patřit největší sláva.

Kolik peněz by si člověk měl asi připravit, kdyby chtěl absolvovat takovou výpravu?
Pokud se jedná o takovouto autonomní výpravu, tak tam jde o statisíce. Například expedice na Jižní pól vyjde na více než 200 000 eur. Drahý je transfer na místo startu a konce expedice, protože se tam přepravuje jen malými letadly. Jídlo a materiál jsou oproti tomu drobnost. Ale vás tam musí dovézt letadlo a potom zase nabrat zpět, navíc tam musí být nějaká podpora, kdyby se něco stalo, aby vás mohli přijet stáhnout. Tento servis stojí denně 200 až 300 eur. 

Severní pól vychází na trochu méně než Antarktida. Nejlevnější a zároveň nejtěžší je jít přes pól od pobřeží k pobřeží. Když se nás ptali, proč přecházíme z Ruska do Kanady přes pól, tak jsme jim s humorem odpovídali, že jsme neměli peníze na letadlo, které by nás z pólu stáhlo. Letadlo, které nás nabralo na kanadském pobřeží, stálo 15 000 kanadských dolarů, což bylo o 140 000 méně, než kdyby nás měli nabrat přímo na pólu. Pro nás to byla i tak dost velká položka. Když jsme přišli na kanadské pobřeží, čekalo na nás malé letadlo, které umí přistávat na sněhu, to nás vzalo do Result Bay a odtamtud už jsme letěli klasickou linkou.

Je něco, co byste koupili, kdybyste měli více peněz?
Já jsem vždy vše investoval do expedic.  Dělám práci, která mě baví a pomáhá mi splácet dluhy. Kdybych měl více peněz… nic takového bych si nekupoval, splatil bych raději všechny ty dluhy (smích). Držím se hesla: Co nemám, to nepotřebuji.

Jak jste spokojený s finančním poradcem ze Swiss Life Select?
S poskytnutými službami jsem nadmíru spokojený. Finanční poradce nám pomohl zorientovat se v možnostech čerpání hypotéky, kterou následně i rychle vyřídil. Ušetřil nám kopec času a běhání po bankách, protože realita častokrát neodpovídá tomu, co se říká v reklamách. Kromě zajištění úvěrů mi Swiss Life Select  poskytuje i pravidelné informace o novinkách na finančním trhu. Z tohoto důvodu bych tyto služby doporučil i ostatním.

portrét Antarktída (1)
Peter Valušiak

Peter Valušiak (narozen 4. 2. 1967) je slovenský horolezec, cestovatel a jeden z nejúspěšnějších polárníků světa. Dosáhl Jižní a třikrát Severní pól. Na svém kontě má první přechod Arktidy z Ruska do Kanady přes Severní pól pěšky a bez letecké podpory (film „118 dní v zajatí ľadu“). Horolezec Reinhold Messner se o tomto výkonu vyjádřil jako o činu tisíciletí.